Nezaměnitelný rukopis tatéra z Milotic

Jakub Dobeš

V letním zpravodaji jsme otiskli pouze zkrácený rozhovor s Jakubem Dobešem. Jeho plnou verzi si můžete přečíst právě zde:

Nezaměnitelný rukopis tatéra z Milotic

Jakuba Dobeše alias „kOkiho“ nelze přehlédnout. Jeho nezaměnitelný vzhled s mnoha „malovanými obrázky“ na těle napovídá, čemu se – dnes už profesionálně – věnuje. Tetování provedené jeho rukou je propracované a originální, často se silným podtextem. Tomuto neobvyklému povolání se věnuje již od roku 2008 a stále ho ohromně baví.

 

Čím jsi chtěl být, když jsi byl malý?

Hned první, co mě napadne, je určitě archeolog. Jestli si dobře pamatuju, tak i s Michalem Belkou společně jsme prožívali dinosaury, tak jako asi všichni kluci. Na nic výraznějšího si asi nevzpomenu, žádní hasiči, policisti – tyto záchranné složky mě minuly. Líbili se mi i popeláři, miloval jsem traktory…

Co tě dovedlo k tetování?

K tetování byla dlouhá cesta. Začal jsem kreslit asi v devíti nebo desíti letech. V šesté třídě už jsem měl blok a kreslil si pravidelně, protože mě to hodně bavilo. Všude jsem ho bral s sebou, i do školy. Po základce jsem šel na soukromý umělecký gympl do Brna, ale ten jsem nedodělal a vyučil se truhlářem. Tvořil jsem pak jen amatérsky, ale zato nadšeně. A za řemeslo jsem dnes moc rád.

Když se na to podívám zpětně, možná to tak bylo dobře. Znám spoustu lidí, kteří vystudovali umělecký obor, ale škola jim ho znechutila – z koníčka se stala povinnost – a přestali na dalších 10-15 let úplně tvořit. Já jsem to tak naštěstí neměl, kresba zůstala i dál mým koníčkem.

Pořád jsem přemýšlel, čím bych se mohl živit, abych byl blízko k umění, až jsem se dostal k tetování. V osmnácti letech jsem měl první kérku, a pak mě to tak nějak napadlo. Bavil jsem se o tom s tatérem, který byl zámečník, tak jsem si řekl, že i já truhlář to můžu zkusit. A jde to.

Takže v osmnácti letech jsi se nechal poprvé potetovat. Co to bylo?

Byl to Oroboros - alchymistický symbol nekonečnosti světa, požírání se a obnovování, a tak pořád dokolečka (pozn. redakce: starověký symbol, který zobrazuje draka nebo hada požírajícího si svůj vlastní ocas). Dělal mi to tatér v Hodoníně, postupně jsem přidával další.

Jaké máš vzpomínky na kérku, kterou jsi naopak dělal ty první?

Úplně první jsem zkoušel dělat sám na sobě. Uzavřel se ten had, protože jsem si ho tetoval znovu. Tento motiv jsem našel ve Švédsku vytesaný na menhiru uprostřed sídliště, nic historického to ale asi nebylo. Byl vypracovaný v keltském stylu, oslovil mě, tak jsem si ho vzal a vytetoval si ho. A první člověk, kterému jsem vytetoval kérku, byl můj spolupracovník ve Švédsku.

Byl jsi spokojený s výsledkem?

Dá se říct, že ano. Byl jsem dost opatrný, připravený po teoretické i odborné stránce. Samozřejmě ve výsledku to pak bylo jinak, ale žádný kurz jsem tehdy neměl, pouze jsem často diskutoval a sbíral zkušenosti tatéra, ke kterému jsem chodil v Hodoníně. Kuba byl dost otevřený a v začátcích mi předal hodně dobrých rad.

Co tě na tetování nejvíc baví? Z koníčka se stala tvá obživa, může se stát, že přijde krize…

Tetování mě baví asi pořád stejně jako v roce 2008, kdy jsem začínal. Hodně mě baví komunikace s lidmi. I když motivy jsou dost stereotypní (což ale neříkám, že je špatně, prostě se opakují stejné náměty a postupy, co čím vyjádřit). Líbí se mi, když přijde někdo s něčím novým, originálním.

V ideálním případě jsem rád, když mi zákazník nechá volnou ruku, ale spousta lidí je zařazená v tom stereotypu většiny a přijdou s tím, že chtějí „přesně tohle“. Dřív jsem měl velké ambice dělat jenom originální kérky a odmítal jsem věci, které jenom zkopíruješ, ale dnes se jim již tolik nevyhýbám. Když do toho můžu přidat něco svého, jsem rád.

Stalo se ti někdy, že jsi odmítl určitý motiv vytetovat?

Ano, párkrát jsem odmítl z důvodu, že to bylo esteticky (alespoň podle mě) tak špatně, že jsem to prostě nechtěl udělat. Ten člověk byl tak zatvrzelý ve svém názoru, že si to nechtěl nechat vymluvit a šel jinam.

A druhý důvod, který je méně častý, je ideologický. Např. hákový kříž nebo podobný symbol. Tyto extrémistické věci prostě nedělám.

Změnila se za dobu tvé činnosti technika tetování?

Změnilo se toho strašně moc. Zjednodušeně se dá říct, že se všechno zlepšuje – technika, barvy… Když to řemeslo umíš dokonale a jsi umělec, tak se dají udělat opravdu úžasné věci.

Popravdě řečeno, já v tom vidím pořád jen obrázek – co je na tom tak uchvacujícího?

Ten způsob nanášení, aplikace barvy, jak to kdo dokáže dostat do kůže, jak to vypadá po zahojení. Dnes jsou tatéři (a tatérky!), kteří přenesou Rembrandta na kůži a je to opravdu Rembrandt, prostě umělecké dílo. Jako v každém řemesle a umělecké technice můžeš dostat spoustu úrovní kvality/ dokonalosti. Což se pak samozřejmě odrazí na ceně :D

Jaký máš cíl, kterého chceš dosáhnout?

V tetování se pořád snažím něco zlepšovat a zdokonalovat. Na druhou stranu vidím své limity a mety, kam se prostě nedostanu. A ani nechci, mám rád, když do tetování můžu vnášet dynamiku hrubé kresby. Když to zákazník nechá úplně na mě, tak tam nechávám skicové črty návrhu, něco je jakoby nedodělané, všude kaňky (to je prý můj podpis)… Kdybych to chtěl posunout na nějakou „hyperrealistiku“, tak už je to práce o něčem jiném, musel bych trénovat, ale prostě nechci. Líbí se mi to tak, jak to je teď. V tom je i můj typický rukopis.

Máš zajímavý příběh od zákazníka? Seznamují tě s důvody a symbolikou motivů svého tetování?

Onehdy přišel mladý klučina s fotkou, na které byla zachycená vrásčitá a potetovaná ruka jeho pětaosmdesatiletého dědy. Když mu bylo sedmnáct, sám si tuší a špendlíkem vytetoval na prstech nějaké iniciály a na hřbetu dlaně jednoduchý symbol rukou držících puklé srdce. Do puntíku jsem to podle fotky přenesl na ruku vnuka. Cítil jsem v tom dost úcty a mělo to asi i jiné významy... Ostatně, kdysi dávno jsem tetoval obrázek inspirovaný kérkou, kterou nosil děda, i jednomu od nás z dědiny :)

Spousta lidi během prvního sezení řekne, co možná ani nechce. Povídání je jedna z možností, jak se tolik nesoustředit na bolest, takže je to přirozené. Zajímavé věci si pamatuju, ale musím filtrovat. A to je vlastně to, co mě na tom baví – jeden den se bavím s tesařem a druhý den s klukem, který každý rok stráví měsíc v Gruzii, s doktory, učiteli, z každé profese někdo...

Lidé mi většinou význam daného motivu řeknou. Nejsem žádný psycholog, ale když u tvorby návrhu vím něco i o té motivaci, líp do sebe všechno zapadne a podobu obrázku to ovlivní. Lev je pořád lev, ale jestli bude majestátně hledět do dáli nebo bude řvát, až mu od tlamy poletí sliny, to jsou dva odlišně působící výjevy. Taky se dost věnuju abstrakci, kde významy většinou nejsou a jde čistě jen o estetiku, což je dost osvobozující a vždycky si to užívám.

 

Jsou v tetování módní trendy?

Samozřejmě, stylů a trendů vzniklo hodně, ale neřekl bych, že vládne jeden styl práce. Spíše si vybere každý, co chce. Dostalo se to do nějakého vrcholu, kdy se dal vytetovat zcela realistický portrét, naopak dnes sleduji návrat k ručnímu stylu práce. Mladí lidé si koupí za pár korun tetovací jehlu a vypíchají si doma obrázek. Návrat skoro do pravěku, k punku. Je to fajn - hlavně v tom, že s tím na sobě nadělají podstatně míň škody, než kdyby si koupili opravdový strojek. S jehličkou v ruce se dají provádět jen malé motivy.

V poslední době chodí často lidé s dětskými kresbami. To mám moc rád, baví mě to vždycky, obzvláště kresby z raného věku, kdy ještě nejsou úplně dokonalé, ale poznáš, co to je. A je v tom příběh. Mám rád pěkné tetování, ale tohle upřednostnění obsahu nad formou mě moc baví. Co na tom, že to není dokonalé, ale kreslil to náš malý!

 

Máš v plánu ještě další tetování na svém těle?

Ano, teď mě tetují doma děcka. Začalo to v covidu, kdy jsem si vzal strojky domů, abych manželce opravil kérku, a syn mi udělal na nohu dinosaura. Předminulý rok mi vytetoval ještě roháče. Mladší dcerka to chtěla také zkusit, tak mi vytetovala srdíčko s kytkou. Už je z toho tradice, nechám jim k dispozici celé lýtko. Aby to bylo úplné, občas mě potetuje i moje žena.

Takže kdyby šly děti ve tvých šlépějích, nebudeš jim bránit?

To rozhodně ne. Můžu jim poradit, říct, co bych dělal a nedělal, ale budou si to muset stejně promyslet samy. Můžu říct, co jsem udělal za chyby, ale oni se z toho mohou maximálně poučit, zakazovat jim nic rozhodně nebudu.

Máš něco, na co bys byl extra hrdý, něco výjimečného?

Na to se mě často ptají i lidé ve studiu. Je to těžké vypíchnout, protože z toho pak vyplyne, že ostatní věci nejsou tak dobré. Ale jasně, jednou za čas udělám něco, kdy se dobře sejde všechno dohromady a je z toho bomba. Něco z těch zvláštních věcí: tetoval jsem například kamarádovu ruku z vodorovných čar, nerovných, které se přes sebe prolínaly a vypadá to, jako by měl na sobě svetr. Do toho jsem dělal ještě geometrické mezery, ve výsledku to vypadá bezvadně.

 

Z toho vyplývá, že lidé v tobě musí mít i obrovskou důvěru, tohle přece dopředu nenakreslíš na papír a nevíš, jak to bude nakonec vypadat…

Pokud to situace dovolí, tak v poslední době dělám často i to, že nejdříve kreslím štětcem přímo na tělo, i s barvami. A člověk pak vidí, jak to bude vypadat. Samozřejmě ne všechno takto jde, portrét zvířete si raději přenesu, ale u těch abstraktnějších věcí takto postupuju často.

Je to různé. Jsou případy, kdy lidé lpí na každém detailu, ale z toho přijde někdo a řekne: „Něco tam hoď“ a já mám volnou ruku. Jsou to většinou lidé, kteří ke mně chodí dlouho a dokáží odhadnout, jak bude vypadat např. portrét zvířete s mými skicovými úpravami.

Hodně dobrý projekt, který bych vyzvedl nad ostatní, je můj nejpotetovanější člověk, taková vlajková loď. Je to klučina, který přišel jako jeden z prvních lidí, když jsem otevřel tetovací studio v Kyjově ve Zlaté uličce v roce 2012. Vytetoval jsem mu tehdy první kérku a chodí téměř každý rok. Dnes je ve stádiu, kdy má kromě obličeje, lebky a jedné nohy tetování všude. A kompletně ode mě.

Co rád děláš ve volném čase?

Jsem rád s rodinou. Ať už sedíme na zahradě nebo někde výletujeme. Mám rád dřevo, takže vítám každý další dřevěný projekt na zahradě, který žena vymyslí. Říkám často, že jsem expert na sezení na více židlích. A nastavil jsem si to tak, že z toho dělám záměr. Vykašlu se na ambici, abych v tom byl hodně dobrý, ale snažím se prostě vyzkoušet to, co mě zajímá. V poslední době se věnuju malování – baví mě kresba a vodovky, při snaze naučit se ovládat štětec maluju akrylem. Baví mě svařování, chtěl bych vyrobit hudební nástroj, svařovat kola, mám rozpracovanou tříkolku a strašně mě baví modelovat sošky, chtěl bych vyzkoušet litý epoxid. Nemám to přesně vyhraněné, prostě když přijde múza, dělám, na co mám chuť. A čas...

Děkuji za rozhovor a do dalších dnů ti přeji spoustu nových tvůrčích nápadů a dostatek času pro jejich realizaci.

Kateřina Pospíšilová