Dokumenty pro Zastupitelstvo
Obsah
1914
Přikračuje vyličovati rok 1914, předesílám vylíčení poměrů náboženských a sociálních. Co se týče poměrů náboženských, byly žalostné. Takových bojů, nájezdů proti náboženství katolickému nebylo snad mnoho století. V Kyjově vycházely noviny pod rozličnými tituly a řízeny různými redaktory, které tak potupně psaly o náboženství a kněžích, že se člověk hrozil, jak vláda a úřady mohou dovoliti, aby takové lotroviny tiskem byly šířeny.
Ve směru národním nebylo lépe, spory národnostní přišly na ostří nože a zamezovaly činnosť ve sborech zákonodárných.
V takových poměrech nemohlo se ani sociálním opravám dařiti a z těch náboženských a národnostních bojů nejlépe ještě měli židé. Nejen velicí, ale i malí byli u nás jak v zaslíbené zemi. Poměry tedy náboženské, národnostní i společenské byly pramizerné a každému tanulo na mysli, jak to bude dál? Musí něco neobyčejného přijíti, aby vášně lidské se zastavily. A že to neobyčejné bude válka, každý tušil, neboť to hrozné zbrojení a nesmírné oběti na daních, neděly se jistě pro zábavu. A také byly známky, že k světové válce v roce 1914 se schyluje. Ku příkladu byl odvod koní na jaře začátkem května. Majitelé koní měli v certifikátech napsáno, že mají 3. srpna dovésti odvedené koně do Uherského Hradiště. Na gymnasiích studenti učili se střílet z vojenských pušek, na drahách měli zapečetěné rozkazy, které měli býti otevřeny až v den mobilisace. Že zákeřný atentát na následníka trůnu arciknížete Františka Ferdinanda a jeho choť dne 28. června v Sarajevě by byl příčinou války, nemůže býti podle hořejšího tvrzeno, neb dle konaných příprav zvláště v Německu a u nás, válka byla již ustanovena u vysokých než k atentátu došlo.
V takovém stavu prožívali jsme rok 1914, až napjatá struna v červenci se protrhla. Dne 26. července stařičký císař vypověděl Srbsku válku a pak už to šlo ráz na ráz. Počátkem srpna všeobecná mobilisace. Jaký to rozruch, kolik pláče v rodinách, nedá se popsati. Zpovídal jsem v pátek a ze soboty na neděli dlouho do noci, neboť naši vojíni skoro všichni před odchodem z domova přistoupili ku sv. svátostem. Pan kaplan byl na dovolené v mořských lázních Grado a měl na neděli přijeti, pro váznutí dopravy přijel až v noci 3. srpna a hned skoro ráno jako ostatní vojíni musel do Kroměříže. Bez dovolení, aby lidé mohli býti na mši sv. ponejprv tuto neděli jsem binoval.
První dny mobilisace ženy a matky chodily jako beze smyslu, zármutkem sklíčené, nevědouce, co zármutkem počíti, a mnohé již příští neděli byly za svými muži a syny v Kroměříži, ale ne drahou, poněvač doprava byla zastavena aneb velmi obmezena, ale povozy nebo pěšky. Jest neuvěřitelno a přece pravda, že dítky 10-12 leté v prvních dnech po mobilisaci utíkaly za svými tatíčky do Kroměříže od nás i z Vacenovic.
Začaly jeti vlaky s vojíny do války. Bylo jaksi touhou srdcí lidských, aby tyto oběti vášně a barbarství na nádražích byly pohoštěny a občerstveny. Lidé městští a zvláště venkovští byli by s počátku snesli všecko, aby vojíny táhnoucí do boje na nádražích uctili. Na mé vyzvání v kostele, že povezeme také na nádraží vojínům občerstvení, sešlo se tolik darů, masa, oškvarků, vajec, chleba, koláčů, buchet, mléka, kávy, másla, sýra, tabáku, cigaret, i peněz, že jsme mohli voziti netoliko na nádraží do Vlkoše, ale i do Rohatce. Tak to trvalo týden i druhý a třetí, že když se oznámilo, že povezeme dary vojínům, sešlo se toho vždy spousty. Jedna stařenka žijící z almužen, donesla 19 samých haléřů, aby se za ně chudáčkům vojínům přilepšilo.
Zvláště pohnutým a nezapomenutelným dojmem na nás působilo, když jeli jsme do Rohatce počastovat vojíny jedoucí do Ruska, už častovali jsme vojíny raněné, zmrzačené, kteří vraceli se již do nemocnic a špitálů. Několik vlaků v krátké době našeho pobytu na nádraží projelo naplněných těmito zmrzačenými a raněnými vojíny. Ale všechno pomine, i to nadšení pro obdarování vojínů, neboť už proskakovaly zprávy, že obilí bude málo, že se má šetřiť, konečně zakázáno vůbec vojíny na nádražích častovati z důvodů prý zdravotních. Z bojiště docházely zprávy, že ten a ten z farnosti byl raněn nebo zajat neb padl. První raněný do Milotic přijel můj synovec František Vaněk z Příkaz. Byl raněn 9. září šrapnelem do nohy na ústupu u Lublina, zavezen do Prachatic do nemocnice, kde mu koule vytažena a když jel domů, sestoupil v Rohatci a 5. listopadu pobyl u mne, ale neměl zde stání, už druhého dne odejel z velké touhy spatřiti své dítky a matku; ale i doma dlouho nepobyl, sotva mohl rovně trochu choditi, zas poslán byl na ruské bojiště.
Dne 11. října nastěhovalo se do Milotic 338 polských židů uprchlíků, bývali buď v soukromých domech, ale nejvíce ve sklepnicích a stájích zdejšího zámku. Byli to lidé velice špinaví, nečistí, dotěrní a byli jsme všichni rádi, když po vánocích museli se vystěhovati do svatoborských baráků, které pro ně a pro v okolí se zdržující byly vystaveny.
Mnoho starostí zakusil i s podniky, které v Miloticích jsme založili a v nichž jsem byl účasten. V Rolnickém lihovaru byl jsem pokladníkem a v Elektrickém družstvu předsedou dozorčí rady. Nejenže dělníci v našich podnicích ustavičně se střídali, poněvač museli narukovat, ale i náš správce lihovaru, který vedl i elektrárnu, musel na vojnu, ačkoliv jsme o osvobození jeho žádali jako nezbytného, přece žádosť naše byla zamítnuta přese všechnu intervenci našich poslanců. Ještě jednou jsme štěstí zkusili. Zajel jsem s p. Horákem k J.E. p. místodržitelovi a vylíčil jsem mu poměry družstva lihovarského a jaké následky pro jednotlivce i družstvo bude míti, jestli nám dílovedoucího nepropustí, budeme nuceni všechno zastaviť a nechať zkazit a dluhy přestať platiť. Pan místodržitel dal si říci, svolil k propuštění z vojny našeho lihovarského správce p. Jaroška, ale než se vše vyřídilo, přece utekly více než dva měsíce, než lihovarský byl z vojny propuščen. Nepřál bych těch starostí žádnému, kterých jsem zakusil.
Ale ještě jedna rána mne, mou rodinu a mnoho rodin na Kyjovsku krutě ranila. Před vánocemi rozšiřovány byly jakési ruské letáky, asi podvržené na pošpinění našeho lidu a národa. Z Kyjova jeden zřízenec tovární donesl leták do továrny a můj příbuzný účetní Malíšek, jenž měl za choť dceru mé sestry, četl leták také. Ačkoliv nebylo předtím ještě varováno, aby tyto letáky nebyly čteny a šířeny, ano prý v Německé Bohemii byl také otištěn, vojenské úřady začaly čtenáře zatýkati a do Vídně k vojenskému soudu odváděti. Tak z Kyjova odveden byl Dr. Keller, lékař, několik městských úředníků, ze Svatobořic vrchní státní úředník, inženýr nad stavbou baráků, jenž brzy potom ve vězení se oběsil, dále několik polírů, učitel a i člen naší rodiny Malíšek jako vlastizrádce zatčen a odvezen do Vídně. Toto zatčení stalo se před vánoci, byly tedy vánoce i v naší rodině velice smutné. Starosta města Kyjova Dr. Joklík, lékař, aby ušel zatčení, otrávil se a jehlicí probodl. V takovém postavení slavili jsme Narození Páně a Nový rok. Nebylo rodiny a domu, do něhož by válka slz a zármutku nepřinesla.
V těchto pohnutých dobách také obecní hostinec střídal nájemníky. Po Demkovi měl hostinec pronajatý zdejší občan František Frolec, platil 65 K měsíčně, potom 50 K, ale i to zdálo se mu mnoho, vypověděl, i byl hostinec pronajat Ferdinandu Formanovi z Komína za 50 K měsíčně, ale pak žádal slevu a určeno mu platiť 30 K měsíčně. Nebylo valně co nalévati, mužští byli ve válce, nebylo tedy ani komu nalévati.
