Obsah

1916


Prožívali jsme tento rok v samých nařízeních, komisích, odvodech, sbírkách atd. Nebylo snad nikdy tolik bubnováno, jak v tomto roce, tolik různých komisí, přehlídek, sbírek, plakátování různých nařízení jako v tomto roce. Jen některé z nich připomenu.

V lednu narukovali 42 až padesátiletí. V únoru odvod starostů a radních; 22. února zemřel po válečných útrapách zdejší obchodník p. Josef Horák, c.k. šikovatel v nemocnici v Hallu; mnoho zajímavých lístků poslal mi z bojiště. Prvního března zabavení bramborů, v březnu lístky na cukr a soupis kávy. 15. března přijela komise na zabavení měděné věže. Jeden důstojník, konservátor, finanční rada, zástupce c.k. hejtmanství, znatel kovu a dva četníci. V roce 1911 vystavěli jsme novou věž a pokryli mědí, doufajíce, že přetrvá věky, ale dlouhého trvání neměla. Musila býti měď odvedena, asi 6 q, jen věžku ušetřili, i měděný hromosvod musil býti odevzdán. Zaplatili za ni asi 1.900 K a konkurenční kostelní výbor přidal k tomu ještě asi 200 K a pokryl věž nestálým pozinkovaným plechem.

V březnu přijelo též několik ruských zajatců na práci. Do panského dvora Čerkesi mohamedáni, k rolníkům pravoslavní asi 42.

12. dubna zemřel ve Vídni zdejší majitel panství p. František Karel hrabě Seilern, velký lidumil, ač od pokrokářů hrozně nenáviděný a špiněný, protože byl stoupencem národní strany katolické. Byl pochován v rodinné hrobce ve Štípě 15. dubna, kde jsme byli na pohřbu, jakož i deputace ze slováckých obcí.

4. května vzal jsem si také dva ruské zajatce do práce. Jeden byl z Kyjevské gubernie, druhý z Oděsy. Tento selské práci nerozuměl, i ponechal jsem jej zdejšímu mlynáři.

Upisování na IV. válečnou půjčku a sbírka na Červený kříž. Od 8. do 12. května přehlídka obilí, maku a bramborů; chodil četník a financ a s ním zástupce obce dům od domu. 9. května nařízeno, že všechny fondy a nadace mají se podsaditi na IV. válečnou půjčku. 11. května narukování 18letých. 20. května odvedl jsem ještě 141 kg ječmene a 20 kg rži. 20. května soupis oseté a osazené plochy, soupis stromů, soupis kozí. 15. června jener. odvod zas od 19 do 50 let, odvedeno ještě 17 z Milotic. 16. června sbírka hader a gumových zbytků. 17. června zabavení sklizně. 26. července odvádění měděných kotlů a odvádění hovězího dobytka.

A tak to šlo pořád. Hned po žních odvádění obilí, sbírky na Červený kříž, upisování na V. válečnou půjčku, zas mnoho práce. Veřejné sbírky a soukromé, ofěry, nutkání na upisování válečných půjček, soupisy všeho druhu, skoro ve všem jsem byl účasten. Vojáci psali z pole: “Máme hlad, jenom pošlete chleba.” Tisíce balíků bylo vypraveno. Ale s nadějí, že přece válka již v tomto roce skončí, jsme vytrvali, ač vyznati musím, že přece hladu jsme neměli, aspoň chleba a zemáků měli jsme dosti. I jiné trampoty jsem byl ušetřen. Ku konci roku nebylo petroleje, hospodyně nabraly másla, sádla a jezdily do Uherského Hradiště, Brodu a Brna, aby za potraviny petroleje dostaly, tam je však policajti honili a některé i zavřeli, ale my teprvé nyní jsme poznali, jak prospěšnou jest nám zařízení elektrárny při Rolnickém lihovaru, neb svítili jsme elektřinou, takže této tmavé bídy jsme nedoznali. Na konec roku však už jevil se vždy větší nedostatek všeho druhu. Nebylo obuvi, nebylo piva, tabáku a co bylo, bylo drahé a nestálo za mnoho, ale kdo si neukryl včas, neměl ani chleba a konec války nechce býti a žádný nemůže ani říci, bude-li v roce 1917. Ptali jsme se jednoho Vídeňáka, jenž přijel sem od Nákupní společnosti nakupovat přede žněmi brambory, kdy bude konec války a on odpověděl, že ve Vídni se praví, že tehdy bude konec války, až i nejmizernější žid v Rakousku stane se milionářem.

Mnoho jsem dostával lístků od vojínů farníků z pole, v nichž pokud bylo lze, vyličovali své zkušenosti a trampoty, a čím blíže konec roku 1916, tím častěji zmiňovali se o hladu, jímž trpí.

Lístek z 29.7.1916: Zajisté mi odpustíte, že Vás obtěžuji lístkem, neb nemám právě co dělat. Hry máme zde málo, neb musíme zde poslouchať. Zvláště 30.6., 3.7. a 17.7. tyto dny byly nejkritičtější pro naše území. Právě jsme odnesli naše raněné, což nebyla lehká práce, neb měl jich náš prapor na 400 kromě mrtvých. Ovšem nyní jsme zase doplněni, neb jsme dostali 4 pochodové setniny, než 17.7. nemohlo se také státi, musili jsme ustoupiti a zanechati 15 raněných. A mezi nimi byl od nás František Kundrata, syn Jiřího Kundraty. Byl dosti těžce raněn, neb mu zůstala koule pod pupkem, též nohu měl od granátu černou. Zůstavili jsme jej v české vesnici kolonie Viva, asi uprostřed mezi Luckem a Brody a ustoupili jsme za Berestečko. Četl jsem v novinách, že Kroměříž nám daroval polní kapli, než 17.7. stala se nám nehoda, vzali nám našeho polního kněze, jen v podvlíkačkách, neb je budili skoro ráno, též mě to mělo potkati, neb jsem nesl maroda do té vsi. Utíkající nás vrátili, nyní máme lepší posice. Atd. Krist Jan, Inf. R. Nro 3 I.B musik Feldpost 69.

Mnozí z osadníků v tomto roce položili své životy za starocha císaře a vlasť. Pokud mi známo, padli neb zemřeli:

1. Josef Horák, zdejší obchodník, c.k. šikovatel, po útrapách válečných v Hallu
2. František Uherek, svobodný chasník, u dragounů, v boji u Ustecka
3. František Buštík, ženatý zedník na italském bojišti
4. Jakub Frolec, ženatý domkař

Smutné byly svátky vánoční, zvláště kde bylo známo, že syn, otec, manžel více se nevrátí. Vylíčil jsem obrázek ze dvou rodin z Vacenovic ve Slováckých novinách ze dne 31.12.1916 pod názvem Jak válka maluje:

Z Vacenovic: Za dva roky přijel na čtrnáctidenní dovolenou z ruské fronty p. Fr. B., ženatý rolník. Radosť, kterou příchod jeho v rodině způsobil, byla by úplná, kdyby také nejstarší syn Janoš na svátky zavítal. Ale válka maluje jinak, než lidské srdce si přeje. Za týden po příchodu manželova dostala pí. B. dva polní lístky tohoto znění: “Vážená Paní! Přijměte ode mne srdečný pozdrav a sděluji Vám, že Váš syn padl. Řekl mně, když padne, tak Vám mám napsať, abyste o něm věděla. Byli jsme kamarádi, ale vždyť nás to také čeká. Já jsem z Bojkovic. S Bohem. Robert Ambrož, Sappeurbat.” Druhý lístek, jižní bojiště, 13.12.: Pochválen buď Ježíš Kristus! Milá tetičko! Přijměte ode mne tento smutný pozdrav a milou vzpomínku. Píšu Vám smutnou novinu, Váš Janoš je nebožtík, padl 12. tento měsíc, už sobě odpočívá. Pochovali jsme ho v jedné vesnici, je tam starý kerchov, tam jsme Vám ho pochovali, má pěkný kříž dřevěný. To byl můj největší kamarád, tak Vám to sděluji. Já su od Hradišťa z Hluku. Tak Vás pozdravuji s Bohem. Dřúek (příjmení je v originále kroniky špatně čitelné) Jan, Sappeurbat.

Na svátky po 15 měsících přijel svobodný chasník Antonín B., jenž prodělal kruté boje na severu i na jihu. Největší radostí by pro rodinu bylo, kdyby i tatíček na svátky přijeli. Ale syn ještě ani nevypověděl, co zakusil, když otevřou se dvéře a telegrafní posel podává uleknuté matce telegram tohoto obsahu: “Marburg. Váš manžel zabit explosí munice. V pondělí pohřeb.” Bolestí sklíčená manželka a matka se třemi nejstaršími dítkami spěje na pohřeb, ale z Vídně je vrátili, poněvač nemají dovolení jeti do válečného pásma. Jak bolestný odchod ze svátků tam otce a manžela, tu syna od bolem ztrápené matky! Kdo spočítá slzy těch rodin a zvlášť jejich matek bolestných v těchto svátcích prolité!

 

další rok