1918

1918

Vstupujeme do pátého roku války, ale blížícího konce ještě nespatřujeme. Jako v předešlých letech tak i tento rok samá nařízení, soupisy, rekvisice, trápení venkovského lidu a zbytečné útraty. Viděl jsem obecní účty za rok 1917 a tam bylo viděti ta různá vydání na soupisy a rekvisice. Komise, četníci, vojáci chtěli jísti a píti a proto jen tato položka stála obec v roce 1917 na 5.000 K.

Od 26.4. do 27.4. rekvisice obilí. Mně bylo ještě odvésti 38 kg rži a 31 kg ječmene. Ponechána nám kvota jen do 31. května, potom asi mohli jsme se pásti. Dne 27. června nová rekvisice, obilí, zemáků, kromě komisařů přišlo i osm německých vojáků. Všeho všude našli a zrekvirovali v celé obci 50 kg zemáků. Velikou výhodu mají Milotice, že mají Šidleny, neboť obyčejně tam se to všecko odbylo, neboť všichni ti různí komisaři, vojáci, četníci byli radši, že se jednou do sytosti najedli a napili a pobavili, než kdyby celou obec vyrabovali. Kromě toho fara byla po čas války takřka hotelem na přenocování cizinců, neb všechny komise, zvlášť přednostové, na faře nocovali.

Rok 1918 na úrodu nebyl dobrý. Zvláště 26. a 27. května a 5. června byly velké mrazy, které poškodily obilí ve květu, takže žito jsme sesekli na zeleno a réž z některých parcel, které ležely na rovinách, ani jsem nedal mlátiti, poněvač nedaly ani 1 kg z mandele. Hned po žních zas soupisy a rekvisice, ale mnoho jsme odvésti nemohli, jen zemáky, které se dosti urodily. Veliká sháňka byla po obilí, ale zas za lichvářské ceny. Úřední cena obilí byla asi 50 K za 1 q, ale za tu cenu žádný neprodal, protože rolník byl nemilosrdně od jiných dřen. Za boty 300 K i více, za metr plátna 100 K a 10 kg mouky atd. Za peníze skoro nedostal nic, jen to, co jsme fasovali na lístky, ale kvetla výměna. Za obilí, mouku, mastnotu mohl dostati pod rukou všecko.

Na bojištích zuřila furie válečná dále a ještě několik občanů položilo život za panské choutky. Pokud mi známo, padli v tomto roce aneb zemřeli tito naši vojíni:

1. Josef Lunga, svobodný obuvník v Itálii
2. Jan Křížka, svobodný syn domkaře na italském bojišti
3. František Šlezar, svobodný syn domkaře, zemřel hladem v Přemyšlu, když se vracel z ruského zajetí
4. Antonín Dundálek, v nemocnici v Lublani, syn pekaře
5. Martin Krist, šikovatel, syn vdovy rolnice, při nočním útoku na trnavské nádraží, prostřelen plícemi

O některých se neví, jsou-li mrtví nebo zajatí. Ze všech těchto hrůz lidstvo již si mnoho nedělalo. I u nás taneční zábavy byly napořád. Přišli někteří z fronty, musela býti zábava, šli na vojnu, loučili se tancem. Peněz papírových bylo dosti, nedostali za ně skoro nic a proto jich protancovali. Musikanti vyhráli za jednu taneční zábavu několik set korun a jednotlivý hudebník bral i přes 100 K i více za musiku.

Konečně jsme dočkali samostatnosti 28. října. Že válka skončí pro Rakousko a pro jeho tyrana Německo porážkou, jevily se známky, zvláště od té doby, kdy vrchní velení převzal jenerál Foch, ale že tak hanebně Německo – Rakousko prohraje, žádný se nenadal. Zpráva o prohlášení česko-slovenské samostatnosti došla k nám 29. října a vzbudila ohromné nadšení. Večer byl průvod vesnicí, hudba, řeči a jak obyčejně, tanec. Lidé se navzájem obímali a radosť byla všeobecná. Na slavnosť Všech Svatých byly slavnosti Bohoslužby, na druhé den slavné rekviem za padlé vojíny a legionáře a v hody uspořádali jsme sbírku bramboru pro České Srdce v Brně a Praze. Ovšem že brzy nalili nám do této radosti kapky hořkosti, když zbrklí Češi skáceli sochu Matky Mariánského národa a když počali podávati v národním shromáždění bezbožecké a protikatolické návrhy. Kdož ví, jestli skutky tyto provedené na počátku naší samostatnosti nejsou začátkem také její zkázy.

Co se týká zdejší farnosti, mohu říci, že lid po celou dobu války zůstal svému náboženství věren. Chrám Páně v neděli a ve svátky býval plný, i ve všední dny chodili četně na mši svatou. Kromě četných musik v poslední dva roky války nejevily se jiné náruživosti, ale tyto tancovačky hýřily všude.

Po vyhlášení samostatnosti v mnohých obcích nastal sklon k bolševismu. I v Mistříně a Svatobořicích našli se mnozí, kteří myslili, že honba na “Písku” jest jejích i lesy. Pořádali veřejné hony a sekali dříví. Konečně vojsko národní obrany z Kyjova učinilo tomu konec. Toto vojsko skládalo se z mladíčků 16-18letých. Dne 11. listopadu přijeli automobilem nákladním a udělali na pytláky hon jako na zajíce, dělalo to vojákům radosť, když mohli stříleť a když viděli, jak pytláci před nimi utíkají. Jeden z těch pytláků byl od národní obrany přitom zastřelen. Slezáček z Mistřína, zřízenec na dráze mutěnsko-kyjovské. Byl prý se jen na hon dívat. Vojáci vezli mrtvolu do Mistřína, ale prý slyšeli, že Mistřín i Svatobořice jsou pro tu nešťastnou vraždu v povstání a proto ze strachu se obrátili a přijeli do Milotic a po 10. hodině v noci rumplovali na faru. Skočil jsem z lůžka, běžím k venkovským dveřím a táži se, kdo je. Oznamují, že vojáci národní obrany, že vezou mrtvolu a žádají klíč od hřbitova a márnice. Otevru dvéře a tu mi podrobněji sdělují, že mrtvolu vezli do Mistřína, ale tam prý mistřínáci a svatobořáci na ně ozbrojení čekali a proto se vrátili a chtějí mrtvolu nechať do rána ve zdejší márnici. Zavezli ji tam, ale měl jsem velice nepokojnou noc, pořád se mi zdálo, že už povstalci mistřínští a svatoborští jsou před farou a chtějí na ni hnáti útokem a potom myšlénka, jak to všechno skončí.

A skončilo to velice tiše. Na druhý den vdova si pro mrtvolu kravkami přijela, naložila na vůz a v tichosti zas odjela. Žádné komise a přehlídky, poněvač úřady byly přestrašeny, neb všady ukrývalo se dosti zbraní, které si vojáci přinesli. Slyšel jsem, že vůdce těch bolševiků dostal 24 hodin arestu.

Ve svátek sv. Štěpána 26.12. byl pochován na zdejším hřbitově zdejší rodák Martin Krist, syn matky vdovy rolnice. Prodělal mnoho bojů na ruském a italském bojišti a byl povýšen za štábního šikovatele. Aby nemusel zas na bojiště, hlásil se k aeroplánům. Když byla prohlášena republika, byl tady na dovolené a těšil se s námi z naší samostatnosti. Hned potom přihlásil se k československému vojsku do Hodonína a při nočním útoku proti Maďarům na nádraží u Trnavy byl smrtelně raněn kulí dum dum do plic. Po několikatýdenním utrpení v nemocnici hodonínské zemřel 23.12. a byl převezen do Milotic, kdež měl překrásný pohřeb. Netoliko mnoho lidu se zúčastnilo, družiček, vojska, ale i dvě setniny našich legionářů právě přijíždějících z Itálie a na několik dní rozložených v obcích Vlkoši a Skoronicích. Vrchní velitel těchto setnin asi slyšel, že bude míti pohřeb hrdina, poslal ke mně ordonance, abych mu podal bližší zprávy o zemřelém, i odpověděl jsem, že jest to první rek z Milotic, který prolil krev hned po převratě za samostatnost československých bratří.

V listopadu a prosinci opustili nás také zajatci, kteří byli přiděleni zde na práci ve dvoře a u rolníků. Ve dvoře byli Čerkesi, u rolníků Rusové a Italiani. U mně se vystřídali 3 zajatci ruští. Zvláštního prospěchu jsem z jejich práce neměl. Jeden byl z továrny oděské, rolnické práci nerozuměl a ti dva také do práce se nehnali. Nejvíce času strávili žmolením cigaret. Vzali kus novinového papíru a když nebylo lze dostati tabáku v trafice, byly dobré drtiny ze sena, které si vybírali pod žebřem vedoucím na sennou kolnu.

Těchto zajatců bylo v Miloticích průměrně asi 40. Pokud známo, zanechali zde dva potomky, jednu Čerkesku a jednoho Rusa, ve Skoronicích jeden se oženil se Skoroňankou a zůstal ve Skoronicích.