1917

1917

Na začátku roku byl pan starosta Alois Horák vyznamenán záslužným válečným křížem III. třídy za zásluhy po dobu válečnou. Toho kříže nikdy jsem neviděl u něho. Obec jej jmenovala čestným občanem, neboť všechny podniky, které v Miloticích máme, mají původce jeho. Na podzim se starostenství vzdal.

Rok 1917 jest památným pro Milotice tím, že jsme zde založili “Hornické a elektrárenské společenstvo”, zaps. společnost s obmezeným ručením. Jest totiž v zemi uhlí, které již dobýváno před 60 lety, ale pro nedostatek odběru dobývání tehdy zastaveno. Doly náležely a náleží hraběti Seilernovi a pan Karel hrabě Seilern byl pro myšlenku, aby se založila společnosť s obmezeným ručením, která by opět začala dolovať a zařídila velkou elektrárnu, aby i drobné uhlí se spotřebovalo. Nástupce hraběte Karla Seilerna Dr. Ladislav Seilern také nebyl proti tomu, aby se společenstvo utvořilo, kterému by doly pronajal. I utvořili jsme toto společenstvo v lednu. Podílníci byli většinou rolníci a domkaři z Milotic a okolí. Podíl byl po 1.000 K. Byl jsem zvolen za předsedu dozorčí rady. Se zařizovacími prácemi započato hned a již v září uhlí se dobývalo, ovšem v malých rozměrech, ale stačilo nám, takže jsme nepociťovali nedostatku topiva jako v jiných krajinách.

Tento rok byl také rokem soupisů všeho druhu a rekvisicí, až by z toho člověk stal se nervosním. V lednu soupis obilí, dobytka, drůbeže, psů a koček. 26. ledna přehlídka obilí, 27. ledna odvoz sena a slámy, od 25.2. do 8.3. vojenská přehlídka zásob, napřed přišlo 8 vojínů, potom ještě čtyři, ale nebylo to tak zlé, jak se strašilo. Byli všeci rádi, když od domkařů a rolníků dostali jísti a píti.

24. března schůze o odvádění zvonů. V tomto měsíci bylo také několik zdejších ruských zajatců posláno odtud na italskou frontu. 26. března odváděno sádlo a máslo a 10% ze setí jakož i obilí, kteréž měli jsme požívati od 1.7. do 15.8. 16. května za asistence četníků shozeny dva zvony z kostelní věže a odvezeny na nástroje pro zabíjení lidí, v září přišli ještě pro jeden zvon a 26.9. sebrali z kostela také hromosvod.

Dne 16. července úřední soupis parcelí, čím jsou osety a zasázeny. Ale všechny tyto nákladné soupisy, výpisy a odhady byly zvráceny hrozným suchem, které od jara až do podzimu bylo, ve které době ani jednou pořádně nenamoklo. Dostali jsme od c.k. hejtmanství, co máme hned po žních odvésti obilí, sena, slámy, zemáků, ale každý se těm výměrům vysmál, neb ani polovici žádný nesklidil, co měl odvésti, a proto neodvedl žádný nic a čekal na úřední prohlídku sýpek, stodol, komor a sklepů, která také před vánocemi se konala. Každý hleděl si pomoci jak mohl, aby nehladověl. V tomto roce 11. června uděloval J.E. p. kardinal Skrbenský ve zdejším chrámu Páně svaté biřmování.

Ze dne 6. na 7. srpen v noci ukradeno našemu sousedu p. Josefu Poláškovi pára koní i s vozem a postroji; koně přese všechno pátrání nebyly nalezeny.

I v tomto roce mnoho našich lidí kleslo v předčasný hrob v cizí zemi za choutky vysokých pánů. Pokud bylo lze se dověděti, padli z Milotic:

1. Alfons Režný, ženatý sklář
2. Jindřich Setinský, svobodný syn kováře, byl raněn mnohými střelami ze strojních pušek, léčen v mnohých nemocnicích a poslán domů jako nezhojitelný umřít
3. Josef Řihák, svobodný syn vdovy rolnice, umřel jako zajatec v Rusku
4. Antonín Knotek, ženatý rolník, zemřel ve vojenské nemocnici ve Bzenci a pochován na hřbitově v Miloticích

Všechno časem zevšední, i ty hrůzy válečné. Jen ty ženy a matky, které ztratily své miláčky, chodily utrápeny, sem tam přinesly mi dopis, jímž oznámena smrť jejího drahého. Uvádím jeden: “Ctěná paní! Srdečně vás zdravím a sděluji vám smutnou zprávu, že váš syn Josef 18letý zemřel na vodnatelku. Jest pochován na katolickém hřbitově v Jarmolinách. Krásný smrk šumí mu nad hlavou a vypravuje mu svým šelestem o naší krásné vlasti, jíž mu osud nedopřál více spatřiti. Se srdečným pozdravem R. Krátký z Uherského Hradiště, válečný zajatec v Rusku.”

Jaký to byl děs na začátku války, když byl někdo raněn nebo dokonce padl! Ale během války došlo to tak daleko, že poranění zvláště lehčího druhu pokládáno za štěstí, aspoň na čas měl dotýčný jistý život a zpráva o zkáze života některého vojína dotkla se jen nejbližších příbuzných. Na začátku války by si pokládali za velkou necitelnosť pořádati taneční zábavy, ale ve čtvrtém roce války tančilo se o všechno pryč a zvláště když bylo oznámeno, že taneční zábava bude pořádána pro sirotky po padlých vojínech neb na Červený kříž, úřady milerády takové zábavy povolovaly. Chlapci 14-18letí byli tanečníci s tanečnicemi od 12 do 50 let.

Jiná známka válečné doby byla necitelnost a lichvářství. Byly sice na rolnické výrobky stanoveny maximální ceny, tak za žito, réž, ječmen asi 40 K za 1 q, zemáky 15 K za 1 q, ale rolník za šatstvo, obuv, hospodářské nářadí musel platiti ohromné ceny a proto za maximální ceny ničeho neprodal, jen to, co mu úřady vzaly. Tak bylo slyšeti, že 1 q pšenice pod rukou se prodává za 500 K, rži za 300 K, zemáky za 140 K atd., ale ku konci roku nejvíce se zboží vyměňovalo, při čemž zas obchodníci židovští měli nejlepší žně. Špulka nití stála husu, 1/2 litru petroleje 10-20 vajec nebo mouku, podešvy bylo lze dostati za sádlo neb mouku. Kdo mohl vyměniti zboží za zboží, ještě něco mohl dostati, ale za peníze nic nebo málo. A muselo jich býti mnoho, aby za ně něco dostal koupiti. Peníze nejvíce papírové a železné v ceně klesly a bylo jich všude hojnosť.

Rok 1917 byl velmi suchý, úroda obilí byla u nás ještě obstojná, ale podzimní plodiny, brambory, řepy, otavy pochybily. Zato vína se urodilo dosti a velmi dobrého, ale prodať nechtěl žádný, pravě: “Co z těch hader mám?”, totiž rakouských papírových peněz. V roce 1915 jsem koupil gorické víno za 90 haléřů litr, letos k vánocům chtěli u nás 6-7 K za litr. Kořalky a piva nebylo, tabáku málo, a kdo chtěl míti, musil míti něco na výměnu, ale mnozí na místech ukrytých před zraky financa měli rostlinu nasaděnou a pak tabák kuřlavý si robili.

Během této války ukázalo se také, kdo pro stát a lidstvo jest nejpotřebnější. Před válkou sedlákem každý opovrhoval a za selskou práci každý se styděl a od ní utíkal. A bylo před válkou těžko dostati kupříkladu řádného služebníka, každý utíkal do měst a průmyslových závodů, kde bylo více peněz a méně práce, potraviny byly laciny a proto veseleji se žilo a lehčeji než na venkově, kdež mnoho práce a ještě více dluhů pro láci selských výrobků. Během války však potravin ubývalo a v roce 1917 viděl jsem jak velicí páni si rolníky nadcházeli, aby jim pod rukou mouky neb omastku dodali. V obyčejný čas by ani na rolníka nepohlédli. Rolník udržuje vlasť doma a umírá za ni na bojišti. Kolik už z naší farnosti nádeníků a rolníků padlo! O milionářích a pánech z vysokého rodu není slyšeti, že by kdo z nich za vlasť život položil, ačkoliv to vlasť více jim majetku a příjemnosti života nadělila, než tomu tělesně pracujícímu lidu, který už od nejútlejšího mládí musil v té vlasti pracně a namáhavě se dříti a v čas války za tuto “drahou vlasť” život dává na místo těch prvnějších. Snad se to ještě během této šílené války změní.