Místo námořníka etnograf s evropským významem

Místo námořníka etnograf s evropským významem

V září oslavil 75. narozeniny etnograf a dlouholetý ředitel Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici (dále jen „NÚLK“) PhDr. Jan Krist, jež se narodil a celý život bydlí v Miloticích. Využili jsme této příležitosti a požádali ho o ohlédnutí za jeho profesním životem a pohledem na současné podání folkloru.

Čím jste chtěl být, když jste byl malý? 

Námořníkem. Hrozně rád jsem četl cestopisy a vyprávění o Jamesi Cookovi, to mě moc zajímalo. Jak jsem rostl a chodil ke Špitálu pro vodu, přes okno jsem obdivoval pana Imricha a chtěl se stát ševcem. Vyrůstal jsem však v rolnické rodině, měli jsme hospodářství, a to je to, co mě pak podstatně ovlivnilo. 

Jakým způsobem?

Když jsem šel na gymnázium, táhla mě spíše medicína nebo veterina. Ale na gymplu jsem z toho vystřízlivěl, protože jsem se dostal k chemii a biologii – chemie a mineralogie mě hrozně odrazovaly.

Od mládí mě zajímala historie, a protože jsem hodně četl, podal jsem přihlášku do Olomouce na filozofickou fakultu, obory čeština a historie. Asi za měsíc mně došel líbesbríf, že vše se mění a pokud bych chtěl tuto kombinaci studovat, musel bych přejít do Brna anebo změnit kombinaci. Po velkém přemýšlení jsem se rozhodl pro kombinaci historie a národopis, a tím pádem jsem studoval v Brně.

Byla to dobrá volba?

Ano. Naše rodina byla rolnická, všichni jsme byli zvyklí pracovat v zemědělství, dodržovali jsme tradice. Všichni stařečci několik kolen zpátky byli muzikanti a u některých sběratelé zapisovali lidové písničky. Moje sestry se musely před Velikonoci jako děcka naučit škrábat vajíčka. Mařčiny výrobky se dostaly dokonce až do sbírek Moravského zemského muzea, měla je velice pěkné. Takže tradice měly určitý řád, bylo to tak, jak to bývalo dřív.

A i díky tomu jsem měl výhodu, protože třeba s Pavlem Popelkou, který byl ze stejného prostředí ze Strání, nám nemuseli profesoři nic pracně vysvětlovat. Ale kolegové z Prahy, Brna nebo jiných měst nemohli některé věci vůbec pochopit. Takže takto jsem se já dostal ke studiu národopisu. Docela oklikou.

A nelitujete toho?

Málokomu se podaří mít zaměstnání, které ho baví. A mně se to podařilo, přestože můj profesní život byl hodně komplikovaný.

Jak to myslíte?

Skončil jsem zimní semestr posledního ročníku a musel jsem nastoupit do Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Tam jsem dostal na starost sbírky dřeva a kovu, plat byl mizerný, bylo to šílené. Jezdil jsem dvě hodiny do práce (o pěti jsem jezdil autobusem do Vlkoše, tam jsem přeběhl na nádraží, přesedl na vlak do Bzence, tam čekal 20 minut ve vlaku, přijel jsem do Moravského Písku, tam přesedl na vlak do Starého Města, kde pak byl problém chytit vlak do Uherského Hradiště). A to stejné zpátky. 

Ale byl tam výborný kolektiv i atmosféra, byli to nadšení muzejníci zapálení pro obor. To však brzy skončilo. Tehdejší soudruh ředitel ukradl v samoobsluze kávu a chytili ho. Tím pádem začalo vyšetřování, různí papaláši začali zastavovat u muzea a přivážet vzácné plastiky a obrazy, které si tehdy „půjčili“ z muzea na své chaty. Samozřejmě v rozporu se zákonem.

Dostali jsme nového ředitele, který byl bývalý major STB, o kultuře neměl ani tušení. Byl vyučený cukrář, hrozně špatný člověk. Zakázal nám dělat dokumentaci, ale byli jsme zapojeni do různých programů kraje a když se to dozvěděli soudruzi, postavili ho do latě a mohli jsme pak dělat výzkum jen ve třech vesnicích. Chodili jsme dokumentovat lidovou kulturu jen do Vlčnova, Ostrožské Lhoty a do Topolné. Nikam jinam jsme nesměli. Byla to šílená doba, ředitel špehoval u klíčové dírky, dřív jsem si myslel, že je to možné jen ve veselohrách. Naše vztahy byly velmi napjaté.

Pak mi zavolal dr. Tomeš ze Strážnice (zástupce tehdejšího ředitele Volavého) a říkal: „Ty tam máš na starosti sbírky. Já teď pracuju na knížce o Blatnici, můžeš se podívat, co tam odtud máte? Vyfotil bych si to.“ Říkám: „Žádný problém, přijeď.“ Jenomže přišel ředitel a říká: „Zítra budeš muset dělat to a to.“ A já říkám: „To asi nepůjde, zítra přijede dr. Tomeš a bude si fotit nějaké sbírky.“ On se tak vztekl, že byl schopný na mě zavolat STB. Marně jsem mu vysvětloval, že u odborníků je to normální, protože jejich povinností je citovat zdroje včetně uvedení evidenčního čísla atd. Nebyla s ním žádná řeč, trval si na tom, ať ho odvolám. Názor změnil, až když jsem mu řekl, že je to předseda druhé stranické organizace KSČ ve Strážnici.

Dr. Tomeš se pak divil, jak s takovým člověkem můžu pracovat, jestli bych nešel za ním do Strážnice (NÚLK). Jenomže tehdy mě čekala ještě vojna, ale promluvil si s tehdejším ředitelem Slávkem Volavým a místo mi podrželi. Dal jsem výpověď už z vojny, dříve, než bylo obvyklé, přišel jsem si jen pro razítko a toho člověka pak už nikdy nepotkal.

Takže takto jsem se dostal do Strážnice (NÚLK), i když stále s mizerným platem pod dlouhodobým státním průměrem. Kultura byla vždycky podceňovaná. 

Jaké jste měl zaměření?

Tam byly jen dvě oddělení: ekonomicko-správní a národopisné. A vždycky se, co pár roků, vymýšlely nějaké ekonomické programy. Ředitel Volavý přišel s tím, že bychom mohli mít o něco víc peněz, ale museli bychom být vedoucí a mít pod sebou minimálně dva pracovníky. Nebyl to problém, protože jsme to už stejně dělali. Tak jsem se stal vedoucím programové, dokumentační a vydavatelské činnosti. To bylo všechno dohromady.

Měl jsem na starosti dokumentační činnosti, celý festival (k ruce byl jen tajemník) a vydavatelskou činnost (všechno, co ústav vydával). Navíc jsme vydávali časopis Národopisná revue. Začínal jsem jako korektor, pak redaktor, a nakonec šéfredaktor, i když ne oficiálně – nebyl jsem v KSČ. Mohl jsem být jen výkonný redaktor.

Byli jsme členy Národopisné společnosti, existovala ale i Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně s několika národními subkomisemi a za tu jsem začal jezdit po Československu na porady – poznal jsem spoustu kolegů, profesorů z největších muzeí, univerzit a ústavů. Scházeli jsme se dvakrát ročně, jedno setkání bylo někde v republice, druhé, podzimní a velmi důležité, bývalo ve Strážnici. Jeho součástí bylo Strážnické sympozium. A já jsem měl pořádání těchto sympozií na starosti, pak se z toho vydávaly sborníky.

Tak to bylo po celou dobu Vaší působnosti v NÚLK?

Ke změně došlo až v r. 1989, kdy jsme si řekli, že se musí odstranit všechna ideologická klišé a věnovat se skutečně jen oboru. Spolu s kolegy jsme vymysleli koncepci činnosti ústavu v nových společenských podmínkách. Dali jsme to na stůl ředitelovi, kterým byl dr. Miloš Říha a ten nás s tím vyhodil. Tak jsme to poslali na Jihomoravský Krajský národní výbor, kde se to zřizovateli hrozně líbilo. Odvolali ředitele, udělali výběrové řízení a to vyhrál dr. Josef Jančář, který byl pak sedm roků ředitelem. Já jsem se stal jeho zástupcem, ale jen na pár měsíců. Vstoupil jsem totiž do lidové strany, byl jsem v zastupitelstvu, chodil často k jednání na okres. Parlament přišel s tím, že okresní národní výbory se ruší a vzniknou okresní úřady. Tak jsem odešel z NÚLK a budoval okresní úřad jako zástupce přednosty. Měl jsem na starosti zemědělství, sociální věci, kulturu a zdravotnictví. Pak jsem kandidoval do Federálního shromáždění, kde jsem byl tajemníkem sociálního výboru, ale jen půl roku, protože jsme si odhlasovali konec. Dál už to nemělo smysl pokračovat. Československo zaniklo.

Působil jste i v Praze?

Ano, stal jsem se poradcem na Ministerstvu kultury u ministrů Jindřicha Kabáta a pak Pavla Tigrida. To byl nesmírně zajímavý a vzdělaný člověk. Ale v Praze jsem už víc nechtěl být a chtěl se vrátit zpátky. V NÚLK bylo moje bývalé místo dávno obsazené, tak jsem se vrátil jako řadový etnograf. Tak to trvalo dva a půl roku, pak jsem se stal zástupcem ředitele a v roce 1996, kdy odešel tehdejší ředitel Josef Jančář do důchodu, jsem vyhrál výběrové řízení a od 1.1.1997 nastoupil jako ředitel. Pak se změnilo úplně všechno.

Jaké změny přišly?

Spolupracovali jsme s organizací CIOFF, která působí pod UNESCO a patří pod ni asi 350 nejlepších folklorních festivalů z celého světa, jezdil jsem často na kongresy. Pracoval jsem tam přes 20 roků, od r. 2016 jsem už jen čestným členem České komise UNESCO, ale stále jim dávám stanoviska k různým věcem.

Dříve jsme vedli různé diskuze s ministerstvem, že to chce mít nějakou oporu v zákoně. Předtím totiž premiér Klaus smetl ze stolu zákon o kultuře, myslel si, že je to zbytečné, že „až na to někdy budeme mít, tak se můžeme bavit o kultuře jako o třešince na dortu…“  Nám to nedalo a začali jsme diskutovat o koncepci péče o tradiční lidovou kulturu. Dlouho jsem nad tím seděl a ve výsledku jsem byl překvapený, že mou variantu koncepce přijalo ministerstvo, vláda i obě parlamentní komory.  Naši delegáti se o tom zmínili i v UNESCO v Paříži, kde se o to hned začali zajímat – jako o nehmotné kulturní dědictví. Tady se pořád mluvilo jen o hradech, zámcích, památkách – to fungovalo, i příroda. Ale o nehmotném dědictví se vůbec nemluvilo, my jsme byli první, kdo to otevřel. Nakonec z toho vznikl velký dokument UNESCO o doporučení k ochraně tradiční lidové kultury a folkloru pro celý svět. Takže to bylo úžasné, že se nám něco takového podařilo.

Tak to byl velký úspěch!

Jen mě bylo trapně – oni nechápali, že celé volební období, kdy byl Klaus prezidentem, to leželo u něj na stole a nemohlo se to podepsat. Až odcházel z Hradu, tak to podepsal a my jsme to mohli slavnostně odevzdat v UNESCO v Paříži.

Součástí toho je nejenom světový seznam památek nehmotného kulturního dědictví, ale druhou kategorií je seznam památek ohrožených akutně – a na základě s odvoláním na tento materiál se i v ČR musel udělat národní seznam těchto památek. Založili jsme Národní radu pro tradiční lidovou kulturu na ministerstvu, tam jsem byl také pomalu dvacet roků, a doporučili jsme to krajům. Takže dnes každý kraj má svou komisi a seznam pro památky, kterých si cení a váží si jich a musí se o ně starat.

Takže toto jsou věci, kterých já si nesmírně považuju, že jsem měl to štěstí na nich pracovat, ovlivnit, zasahovat do toho. Byl jsem členem i dalších komisí: např. České komise pro UNESCO (dnes jsem čestným členem), CIOFF, na Ministerstvu kultury v Národní radě pro lidovou kulturu, v sedmi grantových komisích, v okresním i krajském poradním sboru pro  soubory lidových písní a tanců, předsedal jsem krajskému Poradnímu sboru pro regionální folklorní festivaly v Jihomoravském kraji, do Prahy jsem jezdil jako člen Ústředního poradního sboru pro lidový tanec, byl jsem v programových radách nejvýznamnějších festivalů v Československu a redakčních radách časopisů Národopisná revue, Malovaný kraj, 20 let jsem byl v redakční radě Slovenského národopisu Slovenské akademie věd, ve Valašském muzeu v přírodě jsme založili časopis Museum vivum pro skanzeny, v Praze časopis Místní kultura atd.

Toto všechno šlo vedle ředitelování, na úkor mé odborné práce. Ztrácel jsem kontakty, na výzkum jsem vůbec neměl čas, musel jsem hodně cestovat po celé republice i do zahraničí, cítil jsem se opravdu uštvaný. Výsledek byl ten, že doma jsem se na všechno vykašlal a kdyby mě tenkrát rodina nepodporovala, tak bych to dělat nemohl.

Folklor vás tedy provází celý život. Stál jste u zrodu milotického festivalu. Jaké byly jeho začátky?

V Miloticích je festival od r. 1971 a začátky byly složité. Do r. 68 slovácký krúžek jakž takž fungoval. Ale když bylo potřeba nachystat něco na vystoupení, bylo to komplikované. Na vystoupení chodili i staří chlapi a tetičky, bývala to taková mezigenerační partie, typická vesnická folklorní skupina.

V r. 1968 se skupina lidí kolem Václava Šťastného, Františka Stříteckého, Ladislava Lungy a mě začala probírat starými kronikami a archivy a v kině se konala čtení z obecní kroniky za doprovodu muziky. Ze slováckého krúžku se stal takový historický kroužek. Pořádáním muzik jsme chtěli vydělat na publikaci o historii Milotic a pořídit cimbál (když bylo potřeba, musel dojet Pavel Varmuža ze Svatobořic i s cimbálem). 

Všichni říkali, že když bude Slovácký rok jednou za čtyři roky a mezitím nic, je to málo. Mělo by se víc vystupovat, vypadá to pak hrozně. To byl důvod, proč jsem začal přemýšlet nad festivalem i v Miloticích s využitím prostoru u Šidlen, a to v mezidobí Slováckého roku. Se svým návrhem jsem šel nejdříve za Vaškem Šťastným. Nápad se mu líbil, ale bál se, že to nemůže u soudruhů projít, protože zakázali i Slovácký rok v r. 1969. Zapojil jsem do toho i svého bratra Jožku, který byl v okresním poradním sboru pro muziky, a když se na okresním kulturním středisku zmínil o možnosti festivalu v Miloticích, byli nadšení. V té době tu nebylo nic jiného než Strážnice, do ní nemohli zasahovat, a Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou. My se pustili do práce.

Jenomže pak se toho zmocnil Ladislav Macek, který tu zakládal „sjednocenou kulturu“, zabavil nám peníze a všechno se zkomplikovalo. Do realizace chyběl měsíc.  První ročník se uskutečnil v r. 1971, ale pak se změnil termín i smysl – najednou byl festival pořádán k výročí Slovenského národního povstání. Vystupovaly tu soubory ze Strážnice, Skalice, z Kyjovska jen málo. Naštěstí pak v době, kdy jsem se vrátil z vojny, se podařilo dát dohromady výbor složený z odborníků a znalců folkloru z okolí, jako např. prof. Otakar Dostál (dlouholetý předseda programové rady Slováckého roku v Kyjově), Anežka Nováková z Ratíškovic, Rudolf Hochman, Jura Petrů z Kyjova a řada dalších.  A byly v něm zastoupeny i místní podniky jako JZD a Agropodnik, což mělo taky své výhody.  Ale o tom by se dalo hovořit hodně dlouho.

Jak se díváte na současnou podobu milotického festivalu?

Velmi obecně – mé poznámky budou směřovat k festivalu, ne přímo k našim souborům.

Všechno se mění a zásadním způsobem. Každá generace má jiné oči, vnímá to jinak, dostává se o kus dál. Stejně tak je to i s festivalem v Miloticích. Některé věci bych mohl strávit s obtížemi, u řady jiných si říkám, proč ne, mnoho dalších se mi líbí. Ale mělo by to být o pravdě, mělo by to vycházet ze znalostí, ze zakotvených tradic. A ne, že si vymyslíme tanec „vydumanec“.  Nejsem proti choreografiím, sám jsem s nimi pracoval.  Vadí mi spíše dramaturgie některých čísel.  Ale to se týká naprosté většiny souborových vystoupení v celé republice, protože se ztrácí kontakt s tradicemi a terénem. Navíc je v lidech velká hrubost, lidi jsou na sebe sprostí – to by dříve v takové míře neexistovalo. Slušnost a morálka se vytrácí. A někdy je to vidět i na scéně.

Druhá věc je, že jestli chceme, aby folklor a kulturní dědictví přežívalo dál, tak je třeba se k tomu postavit úplně jinak. Není to estráda, jsou to staleté tradice, které mají určitý vývoj. Vtip ano, ale ne hrubost a znevažování. Více úcty a citu.

Z archivu víme, že než vznikly v roce 1848 okresy, funkci státu zastupovalo panství. Když byly oslavy, zajištovalo účast, aby byla paráda. Když byla volba posledního krále, tak v Brně ho za moravského markraběte přijímaly moravské stavy – parlament. A jako oficiální dar mu daly album moravských krojů, do kterého byl zařazen i kroj milotického panství svobodných a ženatých. Vypadá to úplně jinak, než jak si to dovedeme představit. Ale říkám to kvůli tomu, že na oslavách v Brně se museli podílet i poddaní z našeho kraje. Při vlasteneckých nebo významných státních oslavách to vždycky bylo, u nás to má velkou tradici. Třeba milotický kaplan Dostál založil v letech před Národopisnou výstavou česko-slovanskou v Praze 1895 skupinu složenou z muzikantů z Milotic a tanečníků z Milotic a Vacenovic, jezdili po vlasteneckých akcích a tam vystupovali.

My sami si málo vážíme svého kulturního dědictví. Přitom s postupem globalizace je to naše dědictví čím dál důležitější.

Jaké je tedy podle vás řešení? 

Najít obecné řešení je složité. Všechny kolektivy a festivaly pracují v rozličném prostředí, s různými materiály a za odlišných podmínek. Scéna si žádá svoje, jde o míru přirozeného tanečního projevu, ale nesmí se z toho stát spartakiáda, pak tanec zanikne. S tancem se dá pracovat, ale chce to mít nadání, obyčeje si žádají scénickou úpravu, je potřeba dbát i na respekt vůči divákovi, člověk musí přemýšlet.  Někdy jde o přílišný formalismus.  Hlavně, aby se něco hýbalo… Často přemýšlíme, co tím chtěl autor říct, když smysl obřadu je někde jinde…

Jak se etnografie změnila od doby, kdy jste začínal?

Podstatné je, že naše kulturní dědictví je rolnická kultura. Ale kdo je dnes rolník, kde je ten způsob života? Když jsem byl děcko, měli jsme hospodářská zvířata, všechno svoje, vše probíhalo v určitém řádu, udržovaly se tradice. A s tím souviselo i vychování, morálka, úcta ke chlebu, ke starším. Negativní pohled se promítá i do jednání, a to se pak propisuje i na scénu. Jde to udělat jinou formou, ale musí se o tom přemýšlet. A to zdaleka není jen záležitost Milotic, ale obecně. Moje generace měla ještě obrovské štěstí, protože když jsem vyrazil do terénu, tak jsem potkal spoustu nositelů tradic. Dnes jsou to jen odchovanci souborů nebo krúžku, ale jak udržují tradice v reálném běžném životě? V tom je ta potíž. Vše se v životě mění. Je to zcela zákonité. Není cesty zpět. Je třeba jít dále, ale s citem a úctou k těm před námi.

Není to jednoduché.

Máte pravdu, není to jednoduché. Na nás všech záleží, jak se k tomu postavíme a jakým způsobem budeme zachovávat a předávat dál naše staleté tradice. Kéž je to stále s úctou, vděčností a respektem!

Děkuji za zajímavý rozhovor a k Vašim narozeninám přeji hlavně pevné zdraví, radost a spokojenost!

-kp-