Obsah

1938


Historie národa českého bývala veliká a slavná, ale vykazuje i data, která připomínají našemu člověku dny těžkých pohrom a jména, která mají pro každého Čecha tragický zvuk. Jsou to jména: Moravské pole, na kterém dokonal český král Přemysl Otokar II. zdolán zradou s německou přesilou, Lipany, kde zhasla sláva v bratrovražedném boji vojů husitských a Bílá hora, jejíž to jméno znamená konec samostatnosti státu českého na celé tři století. Rok 1918 se svým 28. říjnem vymazal z historie hanbu a boly starých porážek. Necelých 20 let uplynulo od nezapomenutelného 28. října a k tragickým letům 1278, 1434 a 1620 připisuji rok 1938 a k jménům Moravské pole, Lipany a Bílá hora přidám nové Mnichov.

Po dvacetileté existenci Československé republiky, když se národ chystal oslavit dvacetiletí znovu získané svobody, přivalila se drtivá krise, která připravila republiku ne jenom o velkou část jejího území, ale i o postavení státu nezávislého mezi národy Evropy. Republika Československá uvržena byla do stavu podřízenosti a závislosti na sousední velké německé Říši, ovládané diktátorem, říšským kancléřem Adolfem Hitlerem. Od opanování Hitlerem v roce 1935 vzrůstalo mezi Němci v Československu, kterých bylo v Čechách a na území moravskoslezském na 3,5 milionu, hnutí nespokojenců s československou vládou. Němci použili některých oprávněných stížností proti pražské vládě a organisovali silné protičeské hnutí, v jehož čelo postavil se Konrad Henlein, poslanec československého Národního shromáždění. Konrád Henlein stal se zástupcem říšského kancléře Adolfa Hitlera, který dne 20. února roku 1938 v říšském sněmu prohlásil právo Říše na ochranu lidí německého původu, žijících v jiných zemích, kde tito nemají prostředků domoci se sami svých politických práv. Nespokojenost Němců v tzv. sudetských krajích se stupňovala a zatímco československá vláda se dovídala, že říšský německý kancléř Adolf Hitler hromadí vojsko na hranicích Čech a Moravy, ozývaly se již hlasy mezi československými Němci po přivtělení sudetských zemí k německé Říši.

Dne 24. dubna roku 1938 vyhlásil Konrad Henlein v Karlových Varech na sjezdu Sudetoněmecké strany osm požadavků. Jejich splnění by bylo znamenalo dáti Němcům právo se odtrhnouti od Československé republiky kdykoliv by chtěli. Požadavky tyto byly československou vládou zamítnuty, ale byly učiněny dále pokusy vyjednávati s Němci o urovnání poměrů na jiném přijatelnějším podkladě. V měsíci květnu, když byly učiněny přípravy k volbám do měst i obcí, vyvřely těžké nepokoje a když dne 20. května byli dva chebští Němci pohraničními strážemi při přechodu hranic zastřeleni, stala se situace tak hrozivou, že československá vláda provedla spěšnou mobilisaci. V šesti hodinách československá armáda obsadila hranice.

Měli jsme v té době nejenom dobrou armádu, ale velkou sílu ve svých spojencích Francii a Rusku. A spojenecké smlouvy s Jugoslávií a Rumunskem, s kterými jsme tvořili Malou dohodu. Za Francií stála Anglie, která v kritický den 21. května varovala Německo před vpádem vojska na české hranice. Anglická vláda poslala v následujících dnech do Prahy komisi lorda Waltera Runcimana k urovnání českoněmeckých sporů. Nastalo nekonečné vyjednávání Čechů s Němci za prostřednictví lorda Runcimana, několikrát bylo přerušeno, až konečně nic se nevyjednalo. Zatím však Německo mobilisovalo svoje reservy a vrhlo 400.000 mužů na stavbu opevnění proti francouzské hranici a ostatním 1.000.000 mužů provádělo manévry hlavně blízko československých hranic. Československá vláda spoléhala zatím na dobré vlastní síly i spojence. Přesto vše byla československá vláda ochotna povoliti sudetským Němcům všechny možné ústupky, pokud nebyly na újmu celistvosti a demokratickému rázu státu. Tehdejší československý president Dr. Edvard Beneš oznámil nový návrh na rozdělení země v útvary podobné švýcarským kantonům. Francie ještě 31. srpna varovala Německo proti vpádu na československé území. Rusko opakovalo mezitím několikráte ujištění, že dle své spojenecké smlouvy půjde Československu na pomoc, ale pouze v tom případě, splní-li Francie své spojenecké povinnosti. Dne 1. září měl Konrad Henlein konferenci s říšským kancléřem Adolfem Hitlerem v Berchtesgadenu za přítomnosti německého generálního štábu a tam byl ujednán plán dalšího postupu, když se německým vůdcům dostalo ujištění, že varování francouzských a anglických státníků netřeba bráti vážně, že mají tito státníci z války větší strach, než-li kdo jiný, protože vědí, že nemají za sebou lid. V lidu, jak Němci dobře věděli, převládala “idea” míru za každou cenu, tedy i vlastního ponížení nebo opuštění spojenců. Současně dostalo se německému vůdci ujištění, že Rusko má sice ohromnou armádu a vyspělé letectvo, ale že morálka vojska je toho druhu, že se mu vláda neopovažuje svěřiti munici, která je v rukou politické policie.

Následkem těchto okolností německý generální štáb schválil plán na bleskurychlý úder na Československo velkou přesilou a zničení jeho vojenské moci a znemožnění každého odporu dříve, než-li by mu mohli spojenci z kterékoliv strany přispěti na pomoc. Dne 5. září prohlásila československá vláda, jejím předsedou byl tehdá Slovák Milan Hodža, další návrhy smíru na základě téměř úplné svobody sudetských Němců, ale návrhy ty byly dne 7. září zamítnuty a vyjednávání přerušeno. Dne 12. září v Norimberku na sjezdu své národní socialistické strany měl říšský kancléř Adolf Hitler řeč, v níž pravil, že Německo jest připraveno jíti na pomoc svým pokrevencům v Československu. Řeč tato měla bezpochyby žádoucí účinek na bázlivé státníky Anglie a Francie. Československá vláda odpověděla na ni vyhlášením stanného práva v německém území, kde se vyskytnou nepokoje. Francie odpověděla mobilisováním 2.000.000 mužů, ale duch vládních prohlášení neodpovídal vojenským přípravám. Vše nasvědčovalo tomu, že mocnosti stojící za Československem mají velkou převahu nad silami, jimiž vládli diktátoři, ale státníci Anglie a Francie svým jednáním posilovali přesvědčení říšského kancléře Adolfa Hitlera, že jsou odhodláni vyhnouti se válce za každou cenu. Celý svět byl dne 15. září uveden v úžas, když se dověděl, že starý anglický ministerský předseda Neville Chamberlain letí aeroplánem do Berchtesgadenu vyjednávati s říšským kancléřem Adolfem Hitlerem o urovnání sporu německo-českého.

Tu již se viděl říšský kancléř Adolf Hitler pánem situace a určil si podmínky. Chamberlein letěl zpět do Londýna a povolal si tam francouzské ministry, premiera Daladiera a zahraničního ministra Bonneta a na konferenci státníků anglických a francouzských bylo ujednáno vyzvati Československo, aby v zájmu světového míru odstoupilo Německu převážně německé kraje republiky. Za to mělo Československo dostati záruku ochrany velmoci. Vpádu že by československá vláda nepovolila, byla by to její vina, kdyby Československo bylo rozchváceno a úplně zničeno svým mocným sousedem. Tak prohlásily dne 18. září “spojenečtí” státníci.

 

další rok