1915

1915

Vstupujeme do roku 1915. Přinese nám kýžený mír aneb nové pohromy a bědy? V únoru nařízena pobožnosť za mír, ale mír nepřichází, nové a nové odvody se konají. V únoru dvacetiletých, v březnu devatenáctiletých, pak osmnáctiletých a tak to šlo dále až do 50 let a z farnosti vždy 70-80% odvedeno. Také konaly se soupisy všeho druhu. Dne 1. března soupis obilí, mouky, v dubnu odvádění obilí eráru, v dubnu sbírka a odvádění kovů, ostnatého drátu, v květnu soupis kotlů, mosazných klik ode dveří a oken, nové rekvírování ovsa atd.

Dočkali jsme se šťastně žní, ač nedopadly nejlépe, neboť jaro bylo velmi suché a ve žněch pršelo, takže obilí bylo krátké a málo sypalo a i porostlo. Ale už v říjnu byl soupis obilí dům od domu od vyživovací komise. Musel jsem jako člen této po tři dny choditi od čísla k číslu a spisovati. Než soupis nedopadl nikde skvěle, proto 19. října prohledali sýpky a komory četníci, ale kde nic není, ani četníci nenašli. Avšak i četníkům nevěřili a v prosinci zas nové prohlídky a soupisy obilí. U nás chodil četník a jeden od c.k berního úřadu a 2 výboři. Na osobu těžce pracující bylo ponecháno 400 gramů obilí denně a ostatní muselo se všechno odevzdati. Kdo měl nějakou žeň, bylo s ním dobře, hůře bylo s tím, který hned po žních, kdy ješčě obilí bylo volné, nic si nekoupil a neschoval. V obchodech žádné mouky nebylo, někdy bylo sem posláno několik pytlů černé mouky z Kyjova, ale to nijak nestačilo. Já jsem režnou mouku měl svoji a žitnou zavčas dovezl jsem si z rodiště. Ovšem strachu bylo přitom také dosti, aby mi zásoby nenašli a nesebrali. Skrýše byly všelijaké.

Pacholek, který přešel ke mně od souseda, vykládal, že tam měli obilí vždycky dosť, udělali ve hnojišti cementovou jámu, do ní naházeli a naskládali pytle s obilím a moukou, přikryli deskami, zaházeli hnojem a žádný jim zásoby nenašel. Naučili jsme i méně jísti a k přikázání církevnímu o postu od masa v pátek přidružilo se přikázání státní, že v úterý jest zakázáno maso prodávati.

Dne 23. listopadu přišlo 30 zajatých Rusů pracovati do zdejšího dvoru pod stráží několika vojínů německé národnosti a pod velením žida.

Ze zajímavých nařízení: 23. května, že zakázáno o Božím Těle posýpávati cesty trávou, 15. října soupis zvonů, 12. listopadu soupis mléka, másla, vajec, slámy, sena, bramborů, hovězího a vepřového dobytka, při kterém spisování zas jsem strávil několik dnů. V takových nařízeních a výnosech dožili jsme se konce roku, ale mír nepřišel. Ku konci roku skoro zdravého muže na vesnici nezůstalo; čítali jsme, že přes 500 mužů a jinochů z farnosti jest na vojně. ještě zůstali od 42 do 50 let, kteří však už měli určeno narukovat 17. a 21. ledna 1916. Z těchto vojínů mnoho bylo již raněných a nemocných, ale po ozdravení zas posláni do boje. I mnoho zajatců v Rusku, Srbsku, v Itálii a těch, kteří již se nevrátí, bylo do konce roku více než 30, kteří odpočívají v neznámé zemi po boji. Není divu, že v mnohých rodinách, ano v každé více méně, byl zármutek a pláč po celý rok údělem, zvláště u matek, které dítko těžko odchovaly.

Co se týká mého příbuzenstva, zakusilo také mnoho. Manžel mé neteře Malíšek, úředník ve Svatobořicích ve Viktorinově továrně, byl po čtení jakéhosi rusofilského letáku 28. února odsouzen k smrti provazem; on i ostatní k smrti odsouzení podali svými zástupci vídeňskými advokáty židovské národnosti zmateční stížnost, ale stížnost byla zamítnuta a rozsudek 14. června potvrzen. V trapné této záležitosti jediný z poslanců Dr. Antonín Cyril Stojan, probošt kroměřížský, ujímal se odsouzených, ale marně. Poslední pokus učinil, aby odsouzence zachránil. Psal mi, abych zajel k ministru zahraničních záležitostí Excel. Burianovi, že nejsem politicky známým, že mám mezi odsouzenými příbuzného, proto že přímluva má bude něco platna, ale kázal, abych tento list po přečtení hned spálil.

I zajel jsem do Vídně, a byl jsem připuštěn k sekretáři Jeho Exc. hraběti Walterskirchen. Tento pán přijal mne velice vlídně, nabídl mi, abych se posadil, sám také usedl, vzal papír a tužku a všecko si zapisoval, co jsem mluvil. Pravil jsem, že takový případ může se státi každému, že vezme do ruky leták a neví ani, co je v něm, aneb že je zakázán atd. Pan sekretář uznal moje důvody a pravil, že k panu ministrovi abych nechodil, že je to pán starý, velice nervosní, ale že pan sekretář sám při dobré chvilce vše mu sdělí a všecko nasadí, aby odsouzeným bylo pomoženo. S poukazem: Potěšte vaše příbuzné i příbuzné ostatních odsouzených, aby byli dobré naděje, propustil mne. Potom jsem vynašel žalář, kde odsouzenci trávili, dal jsem si vyvésti pana Malíška a asi 10 minut mi bylo dovoleno s ním mluviti v přítomnosti důstojníka žida. Vůbec v těch světnicích, kde byly kanceláře u toho žaláře, seděli sami židi, i dva vojáci, kteří Malíška předvedli, byli podle zkřivených nosů židé. Malíšek mi sdělil, že ve vězení jest také Dr. Rašín a Dr. Kramář a že o mojí intervenci ještě téhož dne budou odsouzení věděti.

Jak daleko moje přímluva prospěla, nemohu říci, ale prvního srpna přišla od právního zástupce zpráva, že odsouzení dostali milosť a vyměřen jest jim trest od 12 do 20 roků žaláře, pan Malíšek dostal 15 roků a byl s jinými převezen z Vídně do Aradu. Taková tragedie děla se v jedné rodině mého příbuzenstva, u druhých nebylo jinak. Doma v rodišti zemřely dvě neteře, sestra, její syn hospodář raněn a opět na bojišti, jiný příbuzný zabit, jiný v zajetí atd. V každé rodině podobné tragedie se děly.

A proč bojují naši lidé? Na počátku války v časopise Naší Omladiny redaktor klade jednomu omladináři tato slova: “Aby se měli lépe jakož i jejich děti a potomci.” Jiné časopisy psaly, že “za císaře a za vlast” a v prosinci roku 1915 bylo vydáno heslo, že “za císaře a za Boha”. Někteří z Vacenovic na začátku války si mně stěžovali, že židé v Kyjově na ně pokřikují: “Počkejte vy Slovani, až my tu válku vyhrajem, budete tak maličtí” ukazujíce rukou k zemi.

Rok se blíží ku konci, ale válka skončiti nechce. K posouzení smýšlení lidu uvádím vtip, který jsem slyšel vykládať na konci roku 1915. Dívky, ženy a matky obrátily se na mocnosti nebeské, aby zakročily a krveprolévání na zemi ukrátily. Napřed natrefily Mojžíše, ale Mojžíš je odbyl: “Ze stanoviska mého lidu nemohu nic namítati proti válce; moji souvěrci půjčováním peněz křesťanům na vraždění shromažďují miliardy a dodávkami stávají se noví boháči a milionáři; a i těm, kteří jsou na vojně, nevede se zle, neb jsou z 99% v kancelářích a magacinách, a tam také dělají pěkné kšefty.” I šly k Bohu Synu. Ale Kristus Pán odpověděl: “Nemohu zakročiti, neb kdybych přišel na zem, žádný by mne neposlechl, a ještě jako 33letého vrazili by mne do fronty.” A Bůh Otec, na nějž se obrátily, odpověděl: “Nemohu také zakročiti, neboť kdybych opustil nebeský trůn a vstoupil na zem, německý císař ve své domýšlivosti i tohoto by se zmocnil.”

Po celý čas trvající války hrnuly se rozličné nařízení a výnosy a buben skoro každý den něco hlásil. Pro paměť uvedu jen jednu vyhlášku ze dne 15. října 1915: “Poněvač zjištěno bylo v mnohých případech, že obilí a mouka pod rukou se prodává, a že obyvatelé, hlavně rolníci a dělníci, více spotřebují, než jich přípustné množství činí, vyzývá c.k. okresní hejtmanství ku zamezení těchto nepřístojností, že bude každý přísně potrestán, kdo se v této věci nebude říditi danými předpisy. Jednomu těžko pracujícímu dovoleno jest spotřebovati 32 deka, ostatním obyvatelům a dětem 20 deka mouky denně.”

Dostával jsem od vojínů z příbuzenstva i od svých farníků mnoho lístků, ale bohužel nemohl jsem odpovídati na všechny a všem vyhověti. Pro zajímavosť obsah některých lístků sděluji:

P.b.J. Kr. v Prachaticích 14.9.1914. Sděluji Vám, že jsem z Ruska pryč. Ve středu 9. září v 9. hodin ráno u Lublina jsem byl střelen do pravé nohy od šrapnela. Bylo nás mnoho raněných. Děkuji Pánu Bohu a Panence Marii, že nemám nohu pryč neb ruku jak jiní vojáci. Jeli jsme do Vídně a pak nás zavezli až do Čech, jeli jsme pět dní a čtyři noci. Všechny pozdravuji. Fr. V. Reservespital.

Kroměříž: Dověděl jsem se již pozdě, že jste byl v Kroměříži. Měl jsem právě ten den Companie Inspection. Oslavovali a připíjeli slavně na Vaše zdraví, zaplať Pán Bůh za takový dáreček, děkuji Vám ve jménu všech milotických vojáků, kteří budou dnes celý den na exerciráku na včerejší den pamatovať. Váš oddaný K, korporal.

Polní pošta 27.1.1915: Srdečně Vás pozdravuji a ruku líbám. Přeji Vám, by Vás Bůh dlouhá léta ve zdraví zachoval, byste svůj úřad kněžský i dále zastati mohl. Dosud zdráv jsem a odevzdán do vůle Boží. Vím, že se za nás modlíte a mše svaté za nás obětujete a obětujete dále, by se Bůh slitoval nad námi a pomáhal nám v našem bojišti vítěziti a popřál brzy dočkati se kýženého míru. M.K. L.J.R Nro 25, 10 Comp.

Herzogenburg 13.9.1915: D.p. strýčku. Oznamuji Vám, že posud vojákuji, není pomoci ani skrz nemoc Anděly. Poslali žádosť, ale vše marno. Na Kroměřížsku p. Dr. Stojan snad pomohl několika starostům domů. Nejdéle za tři týdny a možná spíše jedem do boje. Ferdinand Smolka, star. z Př. II/25. Ers. Comp.

Bzenec 4.10.1915: Oznamuji Vám, že už jsem z bojiště v nemocnici ve Bzenci. Ruská kulka mi proletěla kytou pravé nohy. Z milotických J.R. byl střelen do plic a vezen do Pardubic. J.N. z Milotic byl zajat. Na bojišti jsme pobyli 13 dní. Až budu moci, přijdu do Milotic. Váš oddaný synovec B.V.

Barnaul: Důstojný Pán. Jak Vám známo, upadl jsem do zajetí hned na počátku války a zavezen daleko. Psal jsem rodičům několikrát, ale odpovědi dosud žádné. Prosím Vás, napište mně, co u Vás nového, neb jest mi čas zde velmi dlouhý. Co dělají moji rodiče, stařeček atd. jen hodně mnoho. Fr. K. Kadett, vojenský zajatec Barnaul (kdesi na Sibiři). Lístek došel za tři měsíce 31.10.1915.

17.5.1915: Já Vás srdečně pozdravuji a sděluji Vám, že jsem zdráv. Jsem na robotě u jenerála, jezdím s koňma, ale mám se všelijak, jsme u něho tři. O třech hodinách ráno vstáváme, a večer o 10 ideme spat. Já jsem od Vás obdržel 7 rublů 83 kopejky. Já Vás pozdravuji a všech a prosím, kdyby Bůh dal mír. S Bohem Vám dávám. Snad Bůh dá a jednou to skončí a dá mír. J.Fr., válečný zajatec u jenerála Fulinského, Hadčský Újezd, Gubernia Poltavská, Rusko.

9.5.1915: Přijměte srdečný pozdrav z bojiště. Právě jsme pomenážovali na louce, chystáme se k útoku. Od 1. května jsme ustavičně v boji, pro nás veskrz vítězném. Každý den postupujeme nejméně 20 km kupředu. Děl a Rusů jsme zajali spoustu. Všeobecné mínění zde jest, že to brzy ukončíme s naprostým vítězstvím na naší straně. Rusi mají pouze nespořádané hordy v civilním obleku, které se šmahem vzdávají, poněvač jsou vyhladověni. Ztráty jsme měli tento týden dosti veliké. Jinak se nám vede dosti dobře, jenom odpočinku potřebujeme. Dnes jsem spal zase jednou v posteli po dlouhé době na faře u jednoho probošta. Se srdečným pozdravem Dr. Fr. Přík. pluk. lékař (rodák z Vacenovic).

6.6.1915 Polní pošta 104: Se srdečným pozdravem a milou vzpomínkou, kterou Vám posíláme z dálného bojiště a přejeme Vám k Vašemu svátku, by Vás Bůh milostivý, Panna Marie pomocná, Božské Srdce, kterému tento měsíc jest zasvěcen, stále opatrovali a zdraví dopřáli, byste ještě dlouhá léta na vinici Páně ku blahu lidu pracoval, abyste i na nás, kteří jsme nyní ze svého domova vzdáleni, na Váš svátek u svatého Antonína pamatoval s motlitbou při mši svaté, by Bůh dopřál nám šťastného a brzkého ve zdraví shledání. Stále si vzpomínáme, jak krásně jest u nás v chrámu Páně, kdežto bohužel nám není dopřáno již mnoho měsíců býti přítomno mši svaté jen v myšlenkách. Kéž by B. Srdce nám toho brzy dopřálo, bychom zas slovo Boží v našem chrámu Páně slyšeli. Farníci od 25 Landsturm R.

7.8.1915: Přijměte srdečný pozdrav. Já doposud zdráv jsem. Bohu děkuji. Jen kdyby Bůh dal a už to vzalo konec nebo se to člověkovi brzy už zmrzí. Na naší frontě, kde jsem, tam bude míti Rakousko železné doly navrchu ne v zemi. Talián tam skládá celý svůj majetek co má, jak vojska, tak olova a dopředu ani píď. A aeroplány už vypůjčívá z Anglie, jak se který ukáže, už letí dolů. Na vše strany slyšeť “bravo, bravo”. S Bohem buďte atd. Jan Pol., Lands. Bat. Nro 42 III. Komp. Feldpost 322.

31.8.1915: Srdečně děkuji za lístek atd. Musím se Vám pochváliti, že jsem měl tu česť a na svátek císaře pana jsem byl ministrantem za frontou v jedné jeskyni byla sloužena mše svatá a mnoho vojska, které bylo oblesováno, bylo přítomno. J. Kr. L. St.

30.10.1915, Feldpost 6: Děkuji za poslední lístek. Jsme dosud zdraví, jenže naše setniny již není; po posledních bojích se nám rozprášila a ze dvou děláme jednu. Vaněk je teď u 11., já sám nevím, ku které přijdu. Prodělávali jsme hrozné dny, což nedá se pérem ani vypsať. Místy leží Taliánů jak sena a stále a stále nové útoky. Nejhorší je dělostřelba a kameny. Modlete se za nás, neb Boží pomoci potřebujeme atd. J.H. 12/25 L.R.

10.11.1915: Naše komp. zase znova postavena a jsem k ní zase přidělen. Po posledních hrozných bojích hodně jsme prořídli, též mnoho našich občanů z farnosti stalo se obětmi. Synek Konečný nezvěstný, Kostelecký zabit a mnoho jiných. Modlete se za nás, neb přímluvy u Pána Boha jest nám nanejvýš třeba, jen On nás může z tohoto pekla vysvoboditi. J.H. 25/12.

22.11.1915, Feldpost 6: Váš milý lístek ze dne 16.11. jsem obdržel a sděluji Vám, že osud s námi si divně zahrává, sotva postavena naše druhá 12. setnina, a již zase zbytek její rozdělen tak, že zase bez setniny jsem. Váš synovec Vaněk byl přidělen k 10. Comp. Zdejší poměry jsou hrozné a útrapy, které každý voják a důstojník zde prodělať musí, nejsou k popsání a uvěření; skoro celý měsíc zuří tato strašná bitva a k tomu to nepříznivé počasí, stále prší, blata všude a blata po kolena – doprava veškerá děje se jen nocama, neb ve dne všecky cesty jsou od nepřítele odstřelovány, jídlo a potraviny taktéž v noci. Vyjdeme o 5. hodině a někdy o 10. hodině večer jsme v zákopech, než se to rozdá, jsou 2. hodiny a o 5. hodině ráno jsme zase doma, to jest, když je noc trochu klidná, jinak se to protáhne hodně déle. Přitom všem náš Moravský Landsturm držel desetinásobnou italskou převahu, všechno hrdinně přestal, v zákopech granátovou střelbu a s pocitem hrdosti může říci, že našemu pluku ani píď zákopu Ital nesebral. Co jsme zde, za ty dva měsíce je náš pluk po šesté venku a kdo zůstane naživu a přijde domů, může směle říci, že prodělal ze všech těch válek to nejhorší, neb nemáte představy, co granát velkého kalibru zde mezi těmi kameny dělá a takových střel se sypalo na naše posice tisíce denně ba i v noci a v dělostřeleckých přestávkách stále útočí infanterie, ale dál ne, jak před naše dráty. Tam již je naši stateční moravští hoši zadrželi, totiž postříleli a tak to jde pořád. Včera, tj. 21. t.m., šel zase náš pluk do stellunků a pak až přijde zpět, máme snad býti vystřídáni a půjdeme někam na delší odpočinek, čemuž ale nevěřím. Od včerejška začala hrozná kanonáda, to střílí Ital na naše krásné město Gorici, které asi dnes již bude docela v sutinách.

Ještě malou příhodu z mé služby. Bylo to z 23. na 24.10. v noci, v tu nejhroznější ofensivu, kdy jsem musel do zákopů s menáží; naše postavení od setiny bylo v malé dolince, totiž v jámě asi 30 m široké a 60-70 metrů od zákopů, kde jsem až přišel s mojíma koníky, kteří donáší jídla a čekal na lidi ze zákopů, kteří jídlo si měli odnésti. Asi 20 kroků od místa, kde jsem čekal, byla vykopána jáma, kde sanita snášela z bojiště mrtvé a jáma již byla do polovice vyplněna. V tom přiletěl granát zrovna do jámy a mrtví letěli do vzduchu. Hrozné! Tak to jde pořád. Srdečně Vás zdraví Vám oddaný J.H. c.k. účetní šikovatel 12/25.

Pokud mi bylo známo, až do konce 1915 padli nebo zemřeli tito vojínové z Milotic:

1. František Kouřil, ženatý domkař
2. Jan Synek, svobodný syn domkaře
3. František Zůbek, svobodný syn domkaře
4. Josef Kučera, svobodný syn domkařky vdovy
5. Josef Snopek, svobodný syn domkaře
6. Blažej Harca, ženatý domkař
7. Josef Kryštof, ženatý pohrabač
8. Václav Placar, učitel, syn rolníka
9. František Pijáček, ženatý, panský hajný, raněn granátem, zemřel v Brně
10. František Urbášek, svobodný syn hostinské vdovy
11. Metod Synek, svobodný syn domkaře
12. Emanuel Pierchala, svobodný syn vdovy nádenice
13. Josef Daněk, ženatý domkař